Mnoho lidí si plete pojem vzdělání a výchova
·         Učitel má vzdělávat, vychovávat však rodič. Ale čím dál více casu tráví děti ve škole a jejich rodiče v práci, proto je nutné, aby učitel na žáky působil komplexně. Nejen je vzdělával.
·         A tak musí učitel zaručit zdravé sebevědomí své i žákovo a kvalitní zázemí.
·         Škola by měla dávat možnost nechat působit učitele. Dát mu volnost a plně mu důvěřovat v jeho nápadech.
·         A na druhou stranu každý učitel by měl být oporou pedagogického sboru a nikdy by neměl být spokojen se svými výsledky a metodami, ale neustále se musí vzdělávat a rozšiřovat si obzory.
·         Pak může být skvělým rádcem a pomocníkem pro svou třídu.
 
Ani expertní učitel není dokonalý a ideální
·         Pokud se učitel nemůže realizovat ať z důvodu nezájmu žáků či vedení, díky špatné motivaci, chování žáků, nízkému společenskému hodnocení či ztížení podmínek, může vše časem vyvrcholit syndromem vyhoření (burn-out).
·          Jde o určité napětí, které alarmuje problém. Pedagog není schopen dál pracovat, je unavený, nemá náboj, nápady, potlačuje lidskost, neřeší individuální problémy, neudrží vnímavost druhého či svou emocionální stránku v klidu.

Nesmíme zapomínat na fakt, že nemusí být vina vždy na druhé straně.
·         Při výkonu povolání se mohou rozvinout i negativní formy chování a vlastnosti právě u samotného pedagoga. Kdysi se hovořilo o deformaci učitelskou rolí.
·         Dnes nazýváme úskalím.
·         I sám učitel může mít úskalí ve své práci, proto by se měli učitelství vyvarovat lidé afektovaní, hysteričtí (porucha emocionality), s disharmonickým vývojem osobnosti či s výraznějšími poruchami sebevědomí.
·         U učitelů se mohou rozvinout tyto negativní rysy a projevy osobnosti: stálé mentorování, moralizování, lpění na pravdě za každé okolnosti, sebepřeceňování a sebepodceňování, pocit prázdnoty, zaostávání v teoretických poznatcích, lhostejnost, ztráta víry v samostatnost žáka, zvýšený výskyt určitých chorob (debilita, kretenismus, idiotismus..).
·         Je proto nutné dbát na osobnostní o hygienu.

Příběhy, které jsou v Bibli obsažené, rozhodně nejsou bez zajímavosti. I přesto, že je dnešní lidé chápou většinou maličko jinak. Jedním z příběhů, který zná určitě i člověk Bible neznalý, je vyprávění o potopě světa. Potopu světa zachycuje kniha Genesis, která je první knihou Starého zákona. Tedy doby před narozením Ježíše Krista.

§  Je zajímavé, že legendu o potopě světa nenacházíme pouze v Bibli, ale ve svých pověstech ji mají dokonce i Indiáni a různé jiné kultury.
§  Podle vědeckých výzkumů ji můžeme najít v neuvěřitelných tři sta dvaceti verzích.

Jedno mají všechny verze společné. Bůh (nebo božstvo) se rozhněval na lid, který žil nezřízeným životem a rozhodl se je potrestat. Vždy ale ušetřil někoho spravedlivého, aby mohl zachránit svůj rod a veškeré zvířectvo na zemi. Ten, který byl tím vyvoleným, byl předem upozorněný, aby mohl postavit vhodné plavidlo.

Skrývá Ararat skutečně biblické plavidlo?

Podle vědeckých výpočtů by mělo k potopě dojít v roce dva tisíce čtyři před Kristem. Bylo by vůbec něco takového možné?
o   Podle geofyziků, kteří se na tento problém dívají z čistě vědeckého pohledu, se podobná tragédie skutečně odehrála.
o   Bylo to však o mnoho let dříve, přibližně pět tisíc šest set let před naším letopočtem.

V té době právě končila poslední doba ledová.Kvůli tajícím ledovcům došlo ke zvýšení hladiny Černého moře. Tím stouply i vody Středozemního moře. Nastalé změny vyvolaly zemětřesení, které prolomilo pevninskou hráz. A Noemova archa? Podle Bible měla přistát na arménské hoře Ararat. Satelitní snímky ukázaly, že hora skutečně podobný předmět skrývá. Má několik pater a je dlouhý sto padesát metrů. Přesně podle biblického popisu. Dokonce i stáří dřeva odpovídá. Že by skutečně k potopě světa došlo a tragédie, která se odehrála stovky let před ní, by s ní neměla nic společného?

Na světě ještě existuje mnoho míst, kde základní vzdělání není vůbec samozřejmostí a nachází se zde mnoho negramotných osob, hlavně žen, které v těchto rozvojových státech mají za úkol rodit děti a ne se vzdělávat. Omezenost a vzdálenost dostupnosti základního vzdělání, hlavně v Afrických státech je ovlivněno mírou chudoby místního obyvatelstva, nutností, aby děti chodili také vydělávat peníze, jinak se rodina neuživí nebo velká vzdálenost do školy, kdy je i mnoho kilometrů a děti, chtějí-li se vzdělávat, ji musí překonávat pěšky. V mnoha takových školách potom není dostatečné vybavení, výuka probíhá venku nebo v improvizovaných budovách, s jedním učitelem na mnoho žáků.

I ze strany žáků jsou zde překážky a to takové, že začne-li mít dívka dámské záležitosti, nemůže tu dobu chodit do školy, protože nemá na dostatek hygienických pomůcek. A tou dobou je navíc často provdána a její dětství končí, stává se manželkou a matkou.

Školy v takovýchto oblastech jsou závislé na humanitární pomoci, která zajišťuje prostory pro výuku, učitele a alespoň základní pomůcky jako tabulky na psaní nebo sešity a psací potřeby.

V našem světě, plném elektroniky si mnohdy neuvědomujeme, že zatímco naše děti hrají jakousi hru na počítači, jsou i děti, které by se rády vzdělávali, ale není jim tato možnost dopřána, kvůli tomu, kde se narodili a do jakých podmínek. A zatímco si naše děti hrají hru na počítači, tyto chudé děti jsou v továrnách využívány i šestnáct až osmnáct hodin denně na otrockou práci, nebo se toulají po ulicích a žebrají, aby se mohli alespoň najíst. V lepším případě jsou součástí nějakého afrického kmene a jejich úkolem je například hlídat stádo koz.

A proto si važme možnosti vzdělávat se, kterou nám náš civilizovaný svět poskytuje v systému vzdělávání, protože ne všude je toto samozřejmostí, ale spíše luxusem.